Milionová sázka: Promiň, ale nemůžu zůstat

  • HaseebHaseeb
Milionová sázka: Promiň, ale nemůžu zůstat 0001

Před pár dny otřásla pokerovým světem informace o šílené sázce pokerového profíka Ashtona Griffina. Ten se vsadil o to, že za 24 hodin uběhne 70 mil. A nehrálo se o málo. Díky tomuto zdraví nebezpečnému šílenství si Griffin připsal $300,000. O celé této akci se rozhodl povyprávět Griffinův kamarád Haseeb Qureshi, který tuto sázku přijal. No a protože se jedná o velice zajímavý a emotivní příběh, tak jsem se ho pro vás neznalce angličtiny rozhodla přeložit. Originální blog v angličtině najdete na CardRunners.com.

Celkem tu na vás čekalo šest částí:

  1. Jak jsme se vsadili
  2. Bez spánku to nejde
  3. Rodiče jsou tu
  4. Ashton se nevzdává
  5. Jsem na dně
  6. Ashton vyhrál

V dnešní poslední sedmé části se dozvíme, co se s Haseebem a Ashtonem stalo po ukončení sázky.

Následujících pár dní bylo strašně těžkých. Nemohl jsem vůbec spát, měl jsem divný sny a navrch toho všeho jsem se neustále budil už po pár hodinách. Druhý den po sázce jsem v pět ráno zavezl Douga na letiště a poté zůstal v domě úplně sám. Všechno mě strašně tížilo a připadal jsem si dost zpomaleně.

Pamatuji si, jak mi jeden kámoš říkal: „Haseebe, tohle si s tvojí myslí docela solidně pohrává. Měl jsi hodně těžký rok, kdy jsi zanechal pokeru, pak jsi se vrátil a teď jsi prohrál všehny tyhle peníze v sázce, která byla doslova nesplnitelná. Čeká tě teď hodně dlouhá cesta k tomu, aby ses vzpamatoval a dostal se zpět. A ty to dokážeš, musíš si jen věřit.“

Když jsem se procházel po domě, tak jsem viděl zbytky bitvy, která se tu odehrála. Na zemi byly pytle s prázdnými obaly od Gatoradeu a energetických tyčinek, Ashtonovo propocené oblečení rozházené po podlaze, napůl otevřená konzerva omáčky na špagety… když jsem to všechno viděl, tak se mi chtělo brečet.

Rozhodl jsem se, že odtud musím pryč. Ashton věděl, že plánuji vypadnout z Orlanda 14., tedy o týden později. Ale já potřeboval odjet hned. Nemohl jsem na tomhle místě zůstat ani o chvíli déle.

Nebylo to tím, že bych nenáviděl Ashtona. Neobviňoval jsem ho z ničeho. Všechno co jsem zažil, co se mi stalo a co jsem pociťoval, za to všechno jsem si mohl jen já sám.

Ještě to odpoledne jsem si sbalil věci.

Všechno, co se přihodilo za tyhle poslední dva dny, mě donutilo zapřemýšlet o mém životě a o sobě samém. Odjel jsem z Floridy do Austinu, cesta mi trvala tři dny a zastavoval jsem pouze kvůli jídlu, psaní a spaní. Nakonec přesně jak řekla Ursula – potřebuju pochopit co se stalo; kdo vlastně jsem. A hlavně si musím dokázat odpustit.

Nikdy předtím jsem s žádnými pokerovými hráči nežil. Ve světě pokeru jsem byl vždy outsiderem, vždy jsem byl obklopen spíš normálními lidmi, kteří si žili své obyčejné životy. Ale život s těmito hráči mě naučil spousty věcí o mně samém, o tom, kým doopravdy chci být a jak chci prožít svůj život.

Dokonce jsem objevil, že ve světě pokeru dokážete najít něco nezdravého. Tato generace mladých hráčů, která vykvetla za posledních deset let, představuje úplně nový životní styl, u kterého jsem si myslel, že když se cítím nešťatsný já, pak je to pouze mnou. Nicméně je zde tolik nešťatsných lidí a to na každé úrovni pokeru, že mi nezbývá nic jiného, než se jen divit.

A možná že právě tohle je tím nejobtížnějším. Proniknout do tohoto světa plného nerovnováhy a nezdravého životního stylu. Nasednout na pokerového „býka“, chytit jej za rohy a pokusit se ho zkrotit na co nejdéle to bude možné. My se o to pokusili, nicméně ten býk nás vyhodil do země plné šílenství a zoufalství. Někteří se na něm udrželi, jiní hold ne. A některé ten býk i shodil a vláčel za sebou, jenomže oni si to ani neuvědomují a nechtějí se pustit. Ještě mám v živé paměti, jak jsem v loňském roce psal, že mě každý učí jak hrát poker, ale nikdo už mě nenaučí, jak žít jako pokerový hráč. Nikdo nám neřekne, kdy se máme pustit toho býka, aby nás už za sebou netáhl.

Na konci toho všeho co se stalo mohu říci jen to, že stále nedokážu zodpovědět žádnou z předchozích otázek. V posledních dnech jsem o všem neustále přemýšlel, ale bez dohrabání se k odpovědím.

Ztráta 300k je bolestivá. Díky tomu budu teď muset trochu počítat peníze, ale nakonec budu v pohodě. Musím se jen dát dokupy, abych se mohl vrátit zpět do býčí arény. Mám před sebou spoustu práce, abych se dostal zpět na vrchol. Ale teď už aspoň vím, že až to se mnou bude zase házet, tak že se musím udržet.

Je to prostě součást mého života.

V půlce balení se k mému údivu objevil ve dvěřích Ashton. Vrátil se od rodičů dřív, než jsem čekal. Zeptal jsem se ho jak mu je a on mně řekl, že je v pohodě. Bolela ho kolena, ale byl v pohodě. Řekl, že si potřebuje dát sprchu, protože se večer koná Super Bowl párty a on na ní chce jít.

„Měli bysme si promluvit.“ řekl jsem mu. Přikývl a šel do sprchy. Já na něj počkal venku.

Když se vysprchoval, vyšel za mnou ven až k autu.

„Tahle věc se komplet posrala.“ řekl mi. „Nečekal jsem, že se to takhle vymkne.“

„Já vím, ale co se stalo, to se stalo.“ Opatrně jsem se na něj podíval a viděl jeho upřený pohled v dáli. Pofukoval mírný vítr a bylo docela příjemně. „Nečekal jsem, že se věci takhle moc vymknou kontrole. Musím teď za to přijmout zodpovědnost. Mohl sis vážně ublížit a já ani nechci pomyslet na to, jak bych mohl žít, kdyby se něco takového opravdu stalo.“ řekl jsem mu.

On mi na to odpověděl, že přece zná své tělo. Věděl, že se mu nic nemůže stát. Nebyl by přece tak blbej, aby souhlasil s něčím, co mu může ublížit. „To sice může být pravda a ty jsi tomu také věřil, ale my ne. A to je to, na čem záleží.“ řekl jsem.

On chvilku váhal, ale pak se na mě podíval a přikývl.

„Byla blbost sázet se o tohle s tebou.“ řekl Ashton. „Jenom doufám, že to nezmění to, co je mezi náma.“

„Víš, nikdo tuhle sázku vlastně nevyhrál. Cítím se jako kus sračky, Doug se tak cítí, tvoji rodiče se tak cítí a já vím, že i ty jsi na tom stejně, i když jsi vyhrál.“ A on přikývl. „Musím si prostě srovnat pár věcí v hlavě.“ dodal jsem.

„Odjíždíš?“

„Jo, ještě dnes.“

„Sakra.“

Znovu se zadíval do dálky.

„Ještě předtím, než odjedu, potřebuju ti něco říct. Pořád jsi můj kámoš Ashtone. Vše co se stalo bylo opravdu nahovno, ale to co teď cítím je jenom moje vina. Pořád tě mám rád, jo? Nechovám k tobě zášť a i když potřebuju odejít, tak je to jenom proto, že se s tím vším potřebuju vyrovnat. A pokud by jsi cokoliv potřeboval, tak mi můžeš kdykoliv zavolat, jasný?“

Přikývnul. Podal mi ruku, potřásli jsme si a objali se. „Bylo super tady s tebou bydlet.“ řekl jsem mu.

Musel už jít. Zeptal se mě, zdali tu budu až se vrátí z párty, ale já mu řekl, že ne. Měl jsem radost, že jsem ho stihnul ještě než jsem odjel. On odešel a já se vrátil dovnitř. Procházel jsem se po domě a bylo mi strašně smutno z toho, že je to naposled co tu jsem. Věděl jsem, že skončilo jedno z nejdůležitějších období mého života.

Donesl jsem si věci do auta, přihodil k nim i pár energetických tyčinek, které Ashton nesnědl a odjel domů. Mimochodem chutnaly příšerně.

Sepsal jsem tento příběh jelikož jej považuji za velmi důležitý nejen pro mě, ale i pro ostatní. Je to dobré poučení. Nepsal jsem to proto, aby se mi ulevilo, nebo abych se ospravedlnil. Pouze jsem vyjádřil jak mi bylo. A ten zbytek je, jak všichni říkají, už jen historie.

VÍCE PŘÍBĚHŮ

Co si myslíte?