Milionová sázka: Jsem na dně

  • HaseebHaseeb
Milionová sázka: Jsem na dně 0001

Před pár dny otřásla pokerovým světem informace o šílené sázce pokerového profíka Ashtona Griffina. Ten se vsadil o to, že za 24 hodin uběhne 70 mil. A nehrálo se o málo. Díky tomuto zdraví nebezpečnému šílenství si Griffin připsal $300,000. O celé této akci se rozhodl povyprávět Griffinův kamarád Haseeb Qureshi, který tuto sázku přijal. No a protože se jedná o velice zajímavý a emotivní příběh, tak jsem se ho pro vás neznalce angličtiny rozhodla přeložit. Originální blog v angličtině najdete na CardRunners.com.

První část jsme vám přinesli v sobotu a najdete ji v tomto článku. Druhou část zaměřenou na nespavost najdete zase zde. Příchod rodičů na vás čeká ve třetí části. No a o tom, že se Ashton nevzdal popisuje čtvrtá část. Další díl tu na vás bude čekat zase zítra.

Najednou jsem se probral, opatrně se posadil a šáhnul po telefonu. Bylo skoro pět hodin. Kurva! Budík jsem vůbec neslyšel, musel jsem ho zaspat. Hodil jsem na sebe oblečení, nazul si boty a vyběhl do posilovny. Cestou mi došlo, že jsem si nedošel na záchod a nutně potřebuju. Zaběhl jsem tedy do nejbližšího křoví a vyčůral se. Člověk by ani nevěřil jak se mi tím ulevilo… jako bych najednou dostal sílu na to, co mě teď čeká. Blížil jsem se k budově s posilovnou, pomalu jsem vešel dovnitř a otevřel dveře do místnosti, kde běžel Ashton.

Jeho matka seděla na rotopedu pohrávajíce si se svým telefonem, zatímco jeho nevlastní otec stál vedle Ashtona opřený o vedlejší pás a sledoval nějaké animáky v televizi. Ani jeden z nich se na mě nepodíval, ani nepromluvil.

Opatrně jsem prošel na druhou stranu tělocvičny, posadil se na lavičku určenou pro benč a podíval se kolik je hodin – bylo 5:15 ráno. Byl jsem pevně rozhodnutý zůstat zde až do konce a sledovat Ashtona. Tedy myslel jsem si, že toho budu schopný.

Tiše jsem seděl a pozoroval Ashtona, mozek pomalu vnímal každičký detail v místnosti. Slyšel jsem rámus běžícího pásu a Ashtonovy kroky dopadající na něj. Bylo to v takové přesnosti, jako metronom. Pečlivě jsem ho pozoroval. Na sobě měl pouze boxerky, díky čemuž vynikla jeho perfektně vyrýsovaná postava. Díval se mírně dolů a doleva a to dost prázdným pohledem. Nedokázal jsem určit na co myslí, ale vypadal hodně žalostně. Jako uvězněné zvíře. Čím více jsem ho sledoval, tím hůř jsem se cítil. Vím, že se to všechno odehrávalo pouze v mé mysli, ale i tak jsem se cítil neskutečně provinile. Nemohl jsem se na něj už ani podívat.

Vytáhl jsem si svůj iPod, nasadil sluchátka a doufal, že možná to mě trochu uklidní. Pustil jsem si docela klidnou a jemnou hudbu a při jejím poslechu si pozorně prohlížel své boty. I přes tu hudbu bylo slyšet ten běžící pás. Znovu jsem se tedy na něj podíval a s větším klidem jsem sledoval jak běží … jeho nohy kmitaly tak rychle a pevně. Pamatuji si, jak se můj pohled zaseknul na jeho kolenou… pozorně jsem je sledoval. Pohybovaly se dopředu a dozadu jako dvě masivní kyvadla. Čím více jsem je pozoroval, tím více se mi v hlavě vybavovaly obrázky toho, jak uklouznul, jak zpomaluje, či jak ty kolena zoufale vržou a zastavují se. Ta představa jak zpomaluje, zakopává a dopadá na břicho … no a pak jsem viděl zase ty dvě kyvadla. Zrychlilo se mi srdce, začalo mi být zase úzko a napínal se mi žaludek při pohledu na to, jak Ashton znovu a znovu prohrává svoji sázku. A bez ohledu na to, co jsem cítil, tu on stále běžel. Zavřel jsem oči a zdálo se mi všechno tak strašně moc těžké. Bylo toho strašně moc.

Vstal jsem a vyběhl ven na trochu studeného vzduchu. Bylo mi na zvracení. Byl jsem uvnitř možná dvacet minut, ale nezvládal jsem to. Bylo to jako bych stál tváří v tvář svému šílenství. Bylo mi strašně úzko.

Uvědomil jsem si, že si představuji jak se mému příteli něco stalo. Viděl jsem to na vlastní oči, alespoň tak mi to přišlo … Co jsem to za sračku, že si představuju takovýhle věci? Co je to se mnou?

Vrátil jsem se domů a snažil se zklidnit jak svůj dech, tak svoji mysl.

Zavolal jsem své kamarádce, která mi neváhala uprostřed noci zvednout telefon. Byl jsem zoufalý. „Nemůžu ho sledovat. Prostě nemůžu. Zblázním se z toho kurva. Ta místnost byla plná zoufalství. Nedokážu to.“

„Hey, hey Haseebe. To je v pohodě.“ řekla mi. „Poslouchej mě, je to v pohodě. Nemusíš tam s ním být. Teď se musíš dát hlavně ty dokupy. Jeho rodiče na něj dohlídnou, bude v pohodě. Soustřeď se na sebe. Prostě se uklidni a hlavně dýchej.“

„Já nevím Rachel. Kurva, já vůbec nevím. V tý místnosti jsem se cítil, jako kdybych byl neviditelný, jeho rodiče se na mě vůbec nepodívali. Cítím se příšerně. Přeji si, aby se tohle nikdy nestalo. Vůbec mně nedošlo kam až to může zajít, s tím jsem nepočítal. Nemyslel jsem si, že touhle sázkou dělám něco špatnýho. Ať už vyhraju, nebo prohraju, tak se stále budu cítit jako sračka. Nevím jak jsem si mohl myslet, že to bude v pohodě.“

Po chvilce se jí podařilo mě uklidnit, nicméně i tak jsem uvnitř sama sebe cítil tu zvláštní bolest… jako by mi něco obtočilo, zkroutilo moje střeva a já jen postupně cítil, jak se to dere nahoru až do mého krku, dusí mě to a klesá to zase zpět. Připadal jsem si jako ubožák.

Když jsme spolu konečně domluvili, cítil jsem se sice o trochu líp, ale i tak mě ta sázka tížila. V myšlenkách se mi zasekl obraz Ashtona běžícího na tom zatraceném páse. Snažil jsem se zabavit svoji hlavu brouzdáním po internetu, ale nedařilo se mi to. Bylo sedm hodin ráno a mně přišlo, že ten čas vůbec neubíhá, když v tom mi přišla SMSka. Ashton mi psal jak je na tom a já si to přepočítal – za 78% času uběhl 77% vzdálenosti.

A od této chvíle se moje nervozita začala stupňovat. Takhle špatně jsem se snad nikdy necítil, bylo to jako bych se pořád dusil. A čím déle jsem zůstával sám, tím více mě to dostávalo. Hodinky jsem kontroloval dvakrát za minutu a nakonec jsem z toho tak vyšiloval, že jsem potřeboval zase s někým mluvit. A takhle to pokračovalo dokola. Pokaždé, když jsem s nikým nemluvil, jsem se topil ve svých šílených myšlenkách.

Kolem osmé ráno jsem se rozhodl zavolat někomu, s kým jsem strašně dlouho nemluvil a rozhodně ne o této sázce. Jmenuje se Ursula a je to nejlepší kamarádka mojí mamky. Poznal jsem ji v loni, když se za námi na týden zastavila. Je to malá Polka se strašně vybledlou pletí, praující jako léčitelka. Ještě teď mám v živé paměti, jak se mi třásla moje noha, když jsem vytáčel její číslo, jak strašně rychle mi bilo moje srdce. U ní v Utahu bylo šest ráno a já se cítil neskutečně provinile za to, že jí volám v tuhle hodinu. I tak jsem to číslo ale vytočil.

„Kdo je to?“ ozvalo se z telefonu.

„Ursulo? Ahoj, tady je Haseeb.“

„Oh, Haseebe … jak ti je zlatíčko?“ zeptala se mírně zastřeným, ale svým typickým moudrým hlasem. „Jsi v pořádku?“

„Hey … hey … haha .. ne, nejsem vůbec v pořádku.“ povzdechl jsem si. „Dostal jsem se doprostřed něčeho příšernýho Ursulo. Všechno jsem posral a jsem teď v situaci, kdy to nezvládám dál. Nedokážu se nadále kontrolovat a všechno na co myslím mě přivádí k šílenství. Blázním z toho všeho.“

Začal jsem jí vyprávět co všechno se přihodilo, pěkně od začátku a nic jsem nevynechal. Občas mě přerušila slůvkem Ano anebo Ach můj bože, ale nechala mě to všechno doříct až do konce. Nakonec jsem jí řekl: „Strašně moc se ti Ursulo omlouvám za to, že tě budím, opravdu moc se omlouvám, já jsem jen potřeboval tohle všechno někomu říct… moc ti děkuju za to, že jsi mě vyslechla.“

Ona mi na to řekla, že je všechno v pořádku, hlavně ať se uklidním. Řekla mi, že já jsem byl vždy ten nejchytřejší mladý muž co kdy znala a že je docela překvapená, do čeho jsem se to dostal. Nakonec mi řekla, že tohle bude ta nejcennější lekce, kterou mi život dá a že Ashton bude tím nejlepším učitelem pro můj život a to i přes to, že on sám o tom vůbec neví. „To ale na čem teď nejvíc záleží je to, jestli si z této lekce vezmeš ponaučení, anebo jestli se tohle všechno bude muset zopakovat, abys to pochopil Haseebe. Tvým úkolem nakonec bude to dotáhnout do konce, vztřebat všechny své pocity a najít sílu si odpustit. A jakmile se ti podaří dostat se z toho všeho s tím, že si nebudeš připadat jako oběť, tak budeš schopný pokračovat v životě dál.“

Musíš být schopný si odpustit. Tak tahle fráze mi uvízla v hlavě. Dokonce i teď, když tu sedím doma u svých rodičů, tak se mi tahle věta dokola přehrává v hlavě. Strávil jsem tři dny řízením auta a zápasením s těmito slovy – Musíš být schopný si odpustit. Nikdy je nezapomenu.

Moc jsem jí poděkoval.

Do telefonu mi vysvětlila nějaká dechová cvičení pro uklidnění a řekla mi, abych si neustále opakoval:

„Věřím v přirozený průběh mého života.“

Zavěsil jsem telefon, lehl si na svoji postel a začal pomalu zklidňovat svůj dech. Zíral jsem do stropu a potichu si opakoval: „Věřím v přirozený průběh mého života.“

V tu chvíli se část mě začala připravovat na prohru. Věděl jsem, že jsem tuhle sázku měl prohrát hned od začátku. Že bylo správné, že to prohraju. Protože v pozadí toho všeho byla velmi užitečná lekce, kterou jsem se potřeboval naučit. Musel jsem si přiznat, že to jsem já, kdo se uvrtal do téhle šílené sázky. Ztráta 300k zabolí a to hodně. Když jsem se původně sázel, tak jsem si neuvědomoval co to je ztratit 300k. Ale zvládnu to, vždyť peníze se dají znovu vydělat. Vždyť nakonec ty peníze nebyly to, co se mě dotklo ze všeho nejvíc.

VÍCE PŘÍBĚHŮ

Co si myslíte?