WSOP 2017 Now Live

Milionová sázka: Ashton se nevzdává

  • HaseebHaseeb
Milionová sázka: Ashton se nevzdává 0001

Před pár dny otřásla pokerovým světem informace o šílené sázce pokerového profíka Ashtona Griffina. Ten se vsadil o to, že za 24 hodin uběhne 70 mil. A nehrálo se o málo. Díky tomuto zdraví nebezpečnému šílenství si Griffin připsal $300,000. O celé této akci se rozhodl povyprávět Griffinův kamarád Haseeb Qureshi, který tuto sázku přijal. No a protože se jedná o velice zajímavý a emotivní příběh, tak jsem se ho pro vás neznalce angličtiny rozhodla přeložit. Originální blog v angličtině najdete na CardRunners.com.

První část jsme vám přinesli v sobotu a najdete ji v tomto článku. Druhou část zaměřenou na nespavost najdete zase zde. A příchod rodičů si přečtete ve třetí části. No a další díl tu na vás bude čekat zase zítra.

Rodiče šli nahoru zkontrolovat Ashtona, zatímco já s Dougem jsme zůstali zaraženě sedět v gauči. Mohli jsme jen čekat. Ani jsme nevěděli na co. Ashtonova máma nám řekla, že sázka skončila, ale my jsme věděli, že Ashton se jen tak nevzdá. Věděli jsme, že bude bojovat a naléhat aby mohl pokračovat v sázce. Bylo skoro 23:45 a on měl zaběhnutou necelou polovinu. Považoval jsem sázku za uzavřenou a připravoval jsem se na následky. Pamatuji si ještě ten silný pocit viny, který jsem cítil když jsem seděl na gauči. Čekali jsme.

Konečně kolem půlnoci sešla dolů Ashtonova sestra (která nás statečně před rodiči bránila). Řekla nám, že se mu snažili domluvit, ale Ashton toho moc nenamluvil … pouze řekl, že chce těstoviny. Pak se nás zeptala, jestli někdo z nás dvou umíme uvařit špagety. S Dougem jsme se na sebe podívali a řekli jí: „Uvědomuješ si, že jsme pokeroví hráči, že jo?“ Tak krásně se na nás usmála.

Šel jsem s ní do kuchyně a připravil hrnec na špagety. Předala mi instrukce jak na to a vrátila se nahoru za Ashtonem a rodičema. Já tak zůstal nad sporákem a pozoroval vařící se špagety. Pamatuju si, jak jsem se otočil na Douga a zeptal se ho: „Myslíš si, že mě jeho rodiče považují za blbce? Já to nechápu. Myslím tím, staral jsem se o Ashtona, ne? Jsem jeho kamarád, ne? A oni se mnou mluvili jak s nějakou sračkou. On by to stejně udělal, nemohl jsem ho zastavit… já ho neovládám. Nemůžu pomoct někomu kdo o to nestojí.“

On se zamyslel a odpověděl: „Víš … myslím si, že máš pravdu. Ale taky si myslím, že mají pravdu oni. Ta odpověď je někde mezi. Nemyslím si, že jsi udělal něco špatnýho, ani Ashton si to určitě nemyslí. Jenomže kdybych já byl jeho rodič a viděl to co oni vidí, pak bych reagoval úplně stejně.“

„Já vím, já vím. Taky bych se tak choval, kdybych byl na jejich místě. Jenomže nemůžu setřást ten strašnej pocit. Je mi kvůli tomu strašně.“

„Už jsme se do toho zapletli, takže se s tím musíme naučit žít.“ dodal. Špagety se pomalu vařily a klesaly ke dnu hrnce.

Nakonec Ashton sešel dolů. Na sobě měl tepláky a černou mikinu s nasazenou kapucí. Zeptal jsem se ho jak mu je a co nohy. Řekl, že je mu fajn. Neptali jsme se ho jestli bude pokračovat nebo ne. Bylo na něm vidět, že jenom hledá jídlo aby mohl jít zase běžet. Nevypadal vynervovaně … chtěl jen ty těstoviny. Byl tak klidný, že z toho šel mráz po zádech. Jeho sestra mu nabrala plnou misku špaget, posadil se před počítač a dal se do jídla.

Jak tak jedl, začal si pouštět různé typy hudby přes Youtube. „Hele kluci, už jste slyšeli tenhle song?“ řekli jsme mu, že ne. „Bože je tak dobrej.“ Začal pro nás pouštět tu hudbu a přitom si spokojeně jedl. Hlavou si přitom pohupoval do rytmu a po chvilce začal jakože bubnovat. A takhle jedl špagety, s hudbou, o kterou se chtěl podělit. Pořád nás bral jako přátele a tím jeho bláznivým způsobem byl vlastně v pořádku.

Pamatuju si, jak jsem ho pečlivě sledoval. Nedovolil jsem si uhnout pohledem. To, jak se zaujetím klikal na něco v počítači a mlaskal při jezení těch špaget. Pamatuju si ten zářivě bílý nápis na jeho černé mikině: „TO WRITE LOVE ON HER ARMS“, to ticho, které jsem se bál přerušit. Jenom jsme čekali až na nás znova promluví. Znavený kluk v kapuci pojídající své špagety. Jen si pamatuju, jak mi v hlavě pořád znělo: pamatuj si to co vidíš Haseebe, budeš si to pamatovat po celý život. Neřekl jsem nic, jen jsem ho pozoroval. Jedl tak strašně klidně, vůbec nespěchal.

I poté co dojedl, zůstal sedět na židli. Bavil se s náma, vtipkoval, … jako kdyby si ani neuvědomoval šílenost téhle situace. Pamatuju si, jak jsem se sám sebe ptal jak může mít tolik energie? Vypadal tak šťastně. Je opravdu šťastný? Řekl bych, že ani ne.

Kolem půl jedné šel zpět nahoru, po chvilce se převlečený do nového trička vrátil zpět dolů a namířil si to do posilovny. Jeho rodiče šli samozřejmě s ním. Po tom, co jsme si řekli, už s námi nemluvili, už nechtěli. Nakonec, ani oni ho nedokázali zastavit.

A spolu s nocí pokračovala i naše sázka.

Doug byl trochu nachlazený, jeho kašel se začínal zhoršovat a tak jsem mu poradil, aby se šel trochu vyspat. Nemělo smysl, aby zůstával vzhůru, když byl Ashton pod dozorem svých rodičů. Řekl jsem mu, že se ujistím, že je vše v pořádku. On nakonec souhlasil a odkráčel se nahoru vyspat. Co se týkalo mně, tak já jsem také potřeboval tolik vytoužený spánek. Předchozí noc jsem toho moc nenaspal, moje vyčerpanost neustále rostla, nicméně jsem cítil, že potřebuji zůstat vzhůru.

Ashtonova sestra a její přítel zůstali se mnou v obývacím pokoji. Otočil jsem se na ní a řekl: „Hele jsem fakt vděčný za to, že jste tu se mnou zůstali. Nevím jak bysme tohle zvládali, kdyby jste tu s námi nebyli.“ Krásně se na mě usmála a ujistila mě, že si s tím nemám dělat těžkou hlavu. Jenom se s přítelem zasmáli a dodali, že pro jejich rodinu je tohle prostě typické.

Nevypadali vůbec nervózně. Pouze se chichotali a pouštěli jedno video z Youtube za druhým… jakoby si uprostřed tohoto šílenství normálně žili své životy. Uvědomil jsem si, že je fakt obdivuji. Pamatuju si, jak jsem řekl Dougovi ještě než šel spát: „Díky bohu za všechny normální lidi. Kčertu s pokerovým světem. Potřebujeme se naučit být více jako oni.“ Doug přikývnul na souhlas a šel spát. Nakonec i Ashtonova sestra s přítelem usnuli přikrytí dekou na gauči.

Kolem půl druhé ráno jsem si uvědomil, že i já bych si měl trochu zdřímnout. Šel jsem tedy do svého pokoje, budík nastavil na 2:45 a zalehnul s tím, že si dám jen malého šlofíka. Byl jsem tak neskutečně unavený, tak strašně moc, že jsem sotva udržel oči otevřené. Vůbec mi to nemyslelo a jediné na co jsem se těšil byla postel. Pamatuju si, jak ležím na posteli a tupě zírám do stropu. Ten pocit vyčerpání … chtěl jsem aby se všechna ta úzkost, kterou cítím rozplynula. A dalo mi pořádně zabrat, abych usnul.

VÍCE PŘÍBĚHŮ

Co si myslíte?